Informace o mně

Jsem mladý strojvedoucí, podílející se na vozbě mezinárodních EC vlaků. Jsem také zarytý fanoušek železnice a to jak skutečné, tak modelové. Chystám se na stavbu menšího pokojového kolejiště. Právě toto byl důvod k vytvoření těchto stránek. Budu zde prezentovat nejen postup tvorby, ale i různé tipy, zlepšováky, či informace a zajímavosti z oblasti železnice skutečné. Prostě to, co mě zaujme. Stránky se budou vyvíjet pomalu vzhledem k velkému časovému vytížení autora.

Zde krátce popíši historii budovaného projektu modelového kolejiště, respektive historii mého zájmu o železnici celkově. Jako malého, sotva chodícího tvorečka, mě vodili na nádraží, kde byl v té době celkem slušný provoz. A tak se mi to zalíbilo. K tomu jsme pravidelně, několikrát ročně absolvovali cestu skoro přes celou republiku vlakem. Toto byl pro mne pokaždé opravdu velký zážitek. Když jsem pak v patnácti letech na úřadu práce rozhodoval jestli budu řidič kamionu, kuchař nebo něco podobného, narazil jsem na složku strojvedoucí. Po úspěšném absolvování zkoušek jsem strávil následující čtyři roky na škole v České Třebové. Mezitím se již začal probíjet na horní příčky priorit mého života i modelový svět. Nejdříve jsem na základní škole lepil papírové modely, kterých bylo dohromady okolo šedesáti kusů. K patnáctým narozeninám jsem dostal první soupravy a koleje BTTB, které se přestěhovaly z půdy známého ke mně do pokoje. Postupem času jsem koupil, částečně rekonstruoval a celkově rozebral dvě kolejiště z téhož kolejiva.
Mezitím jsem se ocitl v kolotoči přípravy na profesi strojvedoucího. Modely šly úplně stranou, protože jsem měl opravdu jiné starosti. Čekal mě postup - nejdřív maturitní zkoušky. Pak žádost a nástup k největšímu českému dopravci. Následoval půlroční pobyt v dílnách, nejdříve jako elektrikář na motorových lokomotivách. Potom kurz pro strojvedoucí a opět více než půlroční pobyt v dílnách, tentokrát jako mechanik na elektrických lokomotivách. Po opravdu důkladném poznání útrob lokomotiv jsem se dostal na pozici posunovače v jendom celkem rušném moravském depu, kde jsem pochytil první střípky skutečného provozu. Následoval jízdní zácvik, stěhování do jiné provozní jednotky. A pak jsem se konečně dočkal. Zákonité zkoušky ze mě udělaly stojvedoucího. Samozřejmě těch zkoušek bylo v průběhu postupu mnohem více.
 Jako strojvedoucí jsem začal jezdit na jižní Moravě po jedné krásné trati. Bohužel jsem se nevyhnul ani prvnímu "klepnutí přes prsty" v podobě lehké nehody, při které se naštěstí nikomu nic vážného nestalo. Nicméně dnes jsem za ni trošku i rád. Ukázala mi, že tady končí sranda a že jsem za všechno zodpovědný já sám. Nicméně jsem jezdil dál, většinou s motorovými vozy, dostal jsem se na více tratí a postupně se vypracoval až na rychlíky s velkými dieslelektrickými stroji řady 754, resp. 750.7. Následně jsem si dodělal elektrický kurz a zkoušky. Začal jsem jezdit s rychlíky do Brna s lokomotivami řady 242, což byl pro mě opravdu velký postup. Pořád jsem někde v koutku duše doufal v něco víc, ale byl jsem rád i za toto, čeho jsem už dosáhl. A pak to přišlo! Doslova se mi splnil sen. "Uděláš si Esa", zněl příkaz nadřízeného. Ano, řada 363 byly od malička právě ty stroje, které mě uchvátily a v podstatě donutily dostat se tam, kam jsem chtěl. No, tak jsem si udělal "Esa". Říkám si, že je to super, že je konečně mám. Náhle však přišlo něco, co jsem opravdu nečekal. "Esa už máš, tak si doděláš i řadu 380", znělo to jako z pohádky.
 Mezitím jsem začal pracovat i na svých modelech, protože se nápor učení, které je celoživotním společníkem strojvedoucího, uklidnil. Zjistil jsem, že bych si rád postavil své kolejiště, celé nové. Nejdříve jsem vymýšlel pitomosti, které dnes nazývám "hrcem špaget". Postupem času mi i jeden známý pán, Milan Ferdián, navrhnul dvě kolejiště na míru. Bohužel jsem tehdy nenašel odvahu ani jedno kolejiště postavit. Věnoval jsem se tedy stavbě modelů vozidel. Nejsem spokojen ani s jedním, ale zjistil jsem, že je to to, čemu se chci primárně jako modelář věnovat.
 Jak jsem si tak vozil ty rychlíky na řadě 362, přišla velká změna. Všechno jinak a dostal jsem se do malinké jihomoravské provozní jednotky, která zajišťuje především vozbu mezinárodních expresů. Takže přišlo i na řadu 350, na kterou si sedám s úctou ke stroji pracujícím takovou dobu. Přišly také samozřejmě rakouské Taurusy a soupravy railjet. Tady bych řekl, že jsem se svým profesním vzestupem u konce, neboť si myslím, že se na našich ocelových cestách nevyskytne v nejbližší době něco lepšího. Respektive něco, s čím bych mohl být spokojenější. Jenže se změnou pracoviště přišly i změny v bydlení a prostoru pro kolejiště. Nakonec jsem si určil vymezený prostor, který by mi mohl stačit. Po oměření následovaly desítky návrhů, jak jej využít do posledního čterečního centimetru. A tady jsme se dostali na začátek příběhu těchto stránek...